Meta-punk. Manifest ztraceného protestu.

Johnny Rotten a Glen Matlock stvořili punk rock. Možná už měli plné zuby progresivního kvílení desetiminutových sól na Woodstocku, nebo jim pokrytectví milionářských „nekonformistů“ na pódiích rockových festivalů začalo připadat směšné — faktom ale zůstává: svět objevil Sex Pistols.

​

Tihle kluci kašlali na tradice, hodnoty, slušnost, zákony i společenské normy. Byli proti naprosto všemu. Smáli se všem. Jejich ideologií byla absence ideologie. Vysmívali se pravici, levici, bohatým i chudým bez rozdílu. Vrcholem tohoto chaosu byl Sid Vicious, krátce působící baskytarista kapely — nenáviděl všechny, včetně sebe sama. Neměl žádné stereotypy, žádnou nenávist vůči někomu konkrétnímu — nenáviděl všechny stejně. Ten kluk se klidně procházel židovskou čtvrtí v Paříži v tričku s hákovým křížem, ne proto, že by nenáviděl Židy nebo fandil Hitlerovi (pravděpodobně sotva věděl, kdo to byl), ale protože chtěl prostě poslat do háje všechny najednou. A tím si získal spoustu lidí. Byla v tom absolutní upřímnost. To byl ten původní punk rock.

​

Tohle všechno jsem miloval natolik, že jsem tuhle hudbu začal sám hrát. Čím hlouběji jsem se však nořil do moderního punku, tím více pochybností se mi v hlavě rodilo. Realita byla na hony vzdálená tomu, co jsem si pod pojmem punk rock představoval.

Dnes je situace taková: punk rock reprezentuje kdokoli, jen ne skuteční rebelové. Jistě, dnešní punkeři se mohou a musí bouřit — ale jen v rámci specifického a jasně definovaného (i když nikdo neví kým) souboru pravidel. Dnešní punkeři všichni „volí modrou“ — stali se nástrojem propagandy určitých hodnot. Každý punker teď musí zaujmout postoj (ale jen ten „správný“). Nemůžete stát mimo — nebo hůř, být na druhé straně. Musíte táhnout ve stejném postroji s nimi, jinak už nejste ani punker.

​

Ideologie, která netoleruje kritiku, připomíná totalitní sektu — bez ohledu na to, zda je „dobrá“, nebo „špatná“. Totalitní sekty nejsou definovány svými hodnotami, ale způsobem, jakým jsou tyto hodnoty vnucovány. Moderní punk rock k vám mluví frází, která se zrodila v Rusku během Říjnové revoluce: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Je hluboce ironické, že dnešní „rebelové“ používají rétoriku, která později dala vzniknout jednomu z nejtotálnějších a nejnelidštějších režimů v dějinách lidstva.

Kdo nejde s námi, jde proti nám?

​

Víte co… nejdu s vámi. Nechci stát ve vaší řadě. Vaše hodnoty se mi hnusí stejně jako hodnoty těch, proti kterým údajně bojujete. Levice, pravice, nahoře, dole — nenávidím vás všechny. To je moje ideologie. Jděte všichni k čertu.

Takhle popisuji svůj punk — meta-punk. Vracím se ke kořenům této hudby, k myšlenkám, které celé hnutí odstartovaly. Můj meta-punk vystupuje mimo hnutí. Zůstáváme mimo subkulturu, mimo kulturu, mimo veškeré ideje a hodnoty. Punkeři říkají: „Jsme proti systému.“ Já říkám: „Vy jste systém.“ Já jsem mimo systém.

​

Hlavními nástroji meta-punku budou ironie, sebeironie a dekonstrukce. Smějeme se všem kolem nás — včetně nás samotných — protože nemáme žádná omezení. Pravidla, která moderní punkeři dobrovolně přijímají, se na nás nevztahují. Nedodržujeme pravidla, protože v ně nevěříme. Nepokoušejte se nám vysvětlovat, proč je v pořádku smát se jevu A, ale ne jevu B — je to zbytečné. Je to stejně marné jako vysvětlovat červenou barvu někomu, kdo se narodil slepý: nepochopí to.

Dekonstrukce v naší filozofii znamená pochybovat o všem. Naprosto o všem. Neexistují pro nás žádné objektivní pravdy — a ani je nepotřebujeme, protože ty kladou meze, a my odmítáme mít jakékoli hranice. Nečekejte, že se objevíme na vaší duhové oslavě a nebudeme klást otázky. Nečekejte, že vaše politická prohlášení „pro všechno dobré a proti všemu špatnému“ zůstanou bez odezvy. Jsme tu, abychom kladli otázky — všem. A máme jich hodně. Pokud někdo křičí „pro“, ptáme se: „Proč?“ Ale pokud někdo křičí „proti“, ptáme se taky: „Proč?“

​

Absolutní nihilismus je zde důležitý jako nástroj k pochopení světa. Nekladu otázky jen proto, abych vám ukázal, že vaše ideologie je kolos na hliněných nohou, ale protože neustále hledám pravdu — a nechávám vám možnost mě přesvědčit, že to, v co tak hluboce věříte, je pravdivé, přesné a správné. Zkoumám svět, sebe i lidi kolem mě. Zkuste mě přesvědčit (nepodaří se vám to). Důležité je, že můj nihilismus vychází z absolutní a všeobjímající svobody — mé svobody. Ale moje svoboda se vztahuje i na vás. Proto jsem ochoten naslouchat. Jsem ochoten diskutovat. Jak kdysi napsal Voltaire: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“ Protože svoboda je pro mě absolutní hodnotou — ne jen svoboda, ale nekonečná svoboda. Máte svobodu říkat cokoli, co považujete za nutné. A já mám svobodu nesouhlasit se vším, co řeknete.

​

Tohle je můj protest. Tohle je moje cesta. Tohle je můj boj. Vracíme se ke kořenům punku. Protestujeme proti všemu. Zpochybňujeme každého. Nejsme s vámi. Nejsme proti vám. Jsme mimo. Jsme meta-punk.