Meta-punk. Manifest ztraceného protestu.
Náš příběh
Johnny Rotten a Glen Matlock stvořili punk rock. Možná už měli plné zuby progresivního kvílení desetiminutových sól na Woodstocku, nebo jim pokrytectví milionářských „nekonformistů“ na pódiích rockových festivalů začalo připadat směšné — faktom ale zůstává: svět objevil Sex Pistols.
Tihle kluci kašlali na tradice, hodnoty, slušnost, zákony i společenské normy. Byli proti naprosto všemu. Smáli se všem. Jejich ideologií byla absence ideologie. Vysmívali se pravici, levici, bohatým i chudým bez rozdílu. Vrcholem tohoto chaosu byl Sid Vicious, krátce působící baskytarista kapely — nenáviděl všechny, včetně sebe sama. Neměl žádné stereotypy, žádnou nenávist vůči někomu konkrétnímu — nenáviděl všechny stejně. Ten kluk se klidně procházel židovskou čtvrtí v Paříži v tričku s hákovým křížem, ne proto, že by nenáviděl Židy nebo fandil Hitlerovi (pravděpodobně sotva věděl, kdo to byl), ale protože chtěl prostě poslat do háje všechny najednou. A tím si získal spoustu lidí. Byla v tom absolutní upřímnost. To byl ten původní punk rock.
Tohle všechno jsem miloval natolik, že jsem tuhle hudbu začal sám hrát. Čím hlouběji jsem se však nořil do moderního punku, tím více pochybností se mi v hlavě rodilo. Realita byla na hony vzdálená tomu, co jsem si pod pojmem punk rock představoval.
Dnes je situace taková: punk rock reprezentuje kdokoli, jen ne skuteční rebelové. Jistě, dnešní punkeři se mohou a musí bouřit — ale jen v rámci specifického a jasně definovaného (i když nikdo neví kým) souboru pravidel. Dnešní punkeři všichni „volí modrou“ — stali se nástrojem propagandy určitých hodnot. Každý punker teď musí zaujmout postoj (ale jen ten „správný“). Nemůžete stát mimo — nebo hůř, být na druhé straně. Musíte táhnout ve stejném postroji s nimi, jinak už nejste ani punker.
Ideologie, která netoleruje kritiku, připomíná totalitní sektu — bez ohledu na to, zda je „dobrá“, nebo „špatná“. Totalitní sekty nejsou definovány svými hodnotami, ale způsobem, jakým jsou tyto hodnoty vnucovány. Moderní punk rock k vám mluví frází, která se zrodila v Rusku během Říjnové revoluce: „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Je hluboce ironické, že dnešní „rebelové“ používají rétoriku, která později dala vzniknout jednomu z nejtotálnějších a nejnelidštějších režimů v dějinách lidstva.
Kdo nejde s námi, jde proti nám?
Víte co… nejdu s vámi. Nechci stát ve vaší řadě. Vaše hodnoty se mi hnusí stejně jako hodnoty těch, proti kterým údajně bojujete. Levice, pravice, nahoře, dole — nenávidím vás všechny. To je moje ideologie. Jděte všichni k čertu.
Takhle popisuji svůj punk — meta-punk. Vracím se ke kořenům této hudby, k myšlenkám, které celé hnutí odstartovaly. Můj meta-punk vystupuje mimo hnutí. Zůstáváme mimo subkulturu, mimo kulturu, mimo veškeré ideje a hodnoty. Punkeři říkají: „Jsme proti systému.“ Já říkám: „Vy jste systém.“ Já jsem mimo systém.
Hlavními nástroji meta-punku budou ironie, sebeironie a dekonstrukce. Smějeme se všem kolem nás — včetně nás samotných — protože nemáme žádná omezení. Pravidla, která moderní punkeři dobrovolně přijímají, se na nás nevztahují. Nedodržujeme pravidla, protože v ně nevěříme. Nepokoušejte se nám vysvětlovat, proč je v pořádku smát se jevu A, ale ne jevu B — je to zbytečné. Je to stejně marné jako vysvětlovat červenou barvu někomu, kdo se narodil slepý: nepochopí to.
Dekonstrukce v naší filozofii znamená pochybovat o všem. Naprosto o všem. Neexistují pro nás žádné objektivní pravdy — a ani je nepotřebujeme, protože ty kladou meze, a my odmítáme mít jakékoli hranice. Nečekejte, že se objevíme na vaší duhové oslavě a nebudeme klást otázky. Nečekejte, že vaše politická prohlášení „pro všechno dobré a proti všemu špatnému“ zůstanou bez odezvy. Jsme tu, abychom kladli otázky — všem. A máme jich hodně. Pokud někdo křičí „pro“, ptáme se: „Proč?“ Ale pokud někdo křičí „proti“, ptáme se taky: „Proč?“
Absolutní nihilismus je zde důležitý jako nástroj k pochopení světa. Nekladu otázky jen proto, abych vám ukázal, že vaše ideologie je kolos na hliněných nohou, ale protože neustále hledám pravdu — a nechávám vám možnost mě přesvědčit, že to, v co tak hluboce věříte, je pravdivé, přesné a správné. Zkoumám svět, sebe i lidi kolem mě. Zkuste mě přesvědčit (nepodaří se vám to). Důležité je, že můj nihilismus vychází z absolutní a všeobjímající svobody — mé svobody. Ale moje svoboda se vztahuje i na vás. Proto jsem ochoten naslouchat. Jsem ochoten diskutovat. Jak kdysi napsal Voltaire: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“ Protože svoboda je pro mě absolutní hodnotou — ne jen svoboda, ale nekonečná svoboda. Máte svobodu říkat cokoli, co považujete za nutné. A já mám svobodu nesouhlasit se vším, co řeknete.
Tohle je můj protest. Tohle je moje cesta. Tohle je můj boj. Vracíme se ke kořenům punku. Protestujeme proti všemu. Zpochybňujeme každého. Nejsme s vámi. Nejsme proti vám. Jsme mimo. Jsme meta-punk.